Já už nejsem dítě!

Během puberty člověk prožívá velmi náročné období svého života. Jeho tělo se zásadním způsobem mění, ať už tělesné změny probíhají rychle a prudce, nebo spíše pozvolna. Mění se i způsob myšlení a uvažování o různých věcech. Malé dítě je ve svých názorech značně závislé na tom, co si myslí a říkají dospělí lidé (hlavně rodiče a učitelé) a v podstatě se jim přizpůsobuje nejen svým chováním, ale i myšlením. Někdy sice neposlouchá a chová se jinak, než od něj dospělí čekají, ale přesto přijímá názory svých rodičů nebo učitelů bez hlubší kritiky.

Dospívající člověk to má složitější, protože už se nespoléhá jen na to, co mu kdo řekne. Naopak, čím dál víc se snaží řídit se vlastním rozumem a vytvářet si na věci vlastní názory, které se názory dospělých lidí mnohdy rozcházejí.

Již v prvních letech puberty má dospívající člověk v podstatě stejné rozumové schopnosti, jako běžný dospělý (ba někdy i vyšší). Rozdíl mezi dospívajícím a dospělým nespočívá ani tak v rozumových zkušenostech, jako spíše v životních zkušenostech.

Proto se stává, že například třináctiletý nebo čtrnáctiletý chlapec sice ví, že má pravdu (nebo je o tom alespoň přesvědčen), ale nedokáže tu pravdu vysvětlit dospělým tak, aby je přesvědčil. Pokud má vůbec příležitost někomu něco vysvětlovat.

Přestože tedy svými rozumovými schopnostmi takový dospívající chlapec dosahuje stejné úrovně (a někdy i vyšší), jako většina dospělých, přestože jeho tělo produkuje mužské pohlavní hormony a dokonce i sperma (takže by se - biologicky vzato - mohl stát otcem), dospělí lidé v jeho okolí s ním často zacházejí stále ještě jako s dítětem.

Takové zacházení má ostatně oporu i v zákonech, protože rodiče odpovídají za výchovu svých potomků (ve škole přebírají část této odpovědnosti učitelé) a rodiče nebo jejich zákonní zástupci také nesou odpovědnost za veškeré majetkové škody způsobené jejich dítětem do 18 let věku. I když je občan trestně odpovědný už od svých 15 let, tak až do 18 let se u soudu zkoumá, zda nedošlo k zanedbání výchovy ze strany rodičů, pokud se jejich dítě dopustilo trestného činu.

To, že i dospívající chlapec je stále ještě považován za dítě, může být pro něj někdy docela výhodné. Dítě je sice dospělými všelijak omezováno (příkazy, zákazy, tresty), zato ale od nich požívá určitou ochranu.
Na druhou stranu, existují situace, kdy chce člověk sám o sobě rozhodovat na základě vlastního rozumu (příkladem může být třeba způsob trávení volného času nebo výběr kamarádů či oblečení, jako v úvodním příběhu).

Již na počátku puberty se chlapec snaží co nejvíce osamostatnit. Občas sice ještě dává přednost pomoci ze strany rodičů, ale většinou už chce všechno dělat sám a po svém. Pomoc a péče ze strany rodičů totiž může být v mnoha situacích nepříjemná, přestože rodiče „to myslí dobře“.

Některé maminky si například myslí, že jejich dospívající syn ještě potřebuje pomoc nebo alespoň dohled při koupání či sprchování.
Přitom normální dítě potřebuje pomoc při koupání přibližně do 8 – 9 let. Ve vyšším věku už by se mělo zvládnout umýt samo. Některé maminky ale trvají na dohledu při koupání i v době, kdy už se u chlapce objevují první známky pohlavního zrání (např. ochlupení), případně i časté erekce. V takových situacích se chlapec cítí nepříjemně a trapně, protože se za změny na svém těle stydí, a navíc se už právem cítí dost velký na to, aby se dovedl umýt sám. Někdy je obtížné si na rodičích vydobýt větší soukromí, zejména pokud ve svém dospívajícím potomkovi stále ještě vidí dítě odkázané na něčí pomoc a péči.

Jindy rodiče svého dospívajícího potomka nenechají (spolu-)rozhodovat o věcech, které se ho týkají, jako například o způsobu trávení volného času. V takových a podobných situacích někdy dochází ke konfliktům mezi rodiči a jejich dospívajícími dětmi. Každá ze zúčastněných stran se snaží prosadit svůj názor, ale dospívající je při takové výměně názorů v nevýhodě, protože dospělí mají na své straně moc a autoritu. Mnozí dospívající se snaží tuto nevýhodu nějak vyrovnat. Nejčastěji tím, že zvyšují hlas a používají nespisovné výrazy (křičí a nadávají).
Pochopitelně existují také výjimky. Jsou i takoví dospívající, kteří se bez podobných projevů nespokojenosti obejdou. Nicméně obecně platí, že během puberty si "dítě" vůči svým rodičům či učitelům "dovolí" mnohem více, než třeba jen o pár let dříve, v dobách opravdového dětství.

A přestože slovem puberta se původně označoval proces tělesného dospívání (ostatně samotné slovo puberta pochází z latinského slova pubes, což je označení pro chloupky kolem pohlavních orgánů - tedy jeden z nejvýraznějších tělesných znaků dospívání), bývá puberta velmi často spojována právě s takovými projevy odmlouvání, křiku a neslušného vyjadřování dospívajících dětí vůči rodičům a dospělým lidem vůbec.

V tomhle významu slouží puberta velmi často také jako výmluva na nevhodné chování. A to pro obě zúčastněné strany - dospívající i dospělé. Věty typu "On za to nemůže, že se chová tak nemožně, on je v pubertě," se v rodinách i ve školách ozývají dost často. Pokud se však za příčinu konfliktů považuje puberta sama o sobě (jako by to byla nějaká tajemná magická síla přicházející k nám neznámo odkud), tak často unikají skutečné příčiny neporozumění mezi lidmi různých generací.

Příčina konfliktu mezi dospívajícím a dospělým totiž nemusí vždy spočívat jen v tom, že dítě je "v pubertě" a nedokáže rozhodovat samo o sobě "zodpovědně", ale třeba i v tom, že někteří rodiče včas nepoznají, že jejich dítě už vlastně přestává být dítětem. Hranice mezi "nesvobodou" dítěte a "svobodou" dospělého člověka nemusí mít podobu tlusté dělící čáry (teď ještě poslouchej - až ti bude 18, tak si dělej, co budeš chtít). Dospělí, kteří mají pro dospívající mládež pochopení, dovedou dávkovat svobodu a odpovědnost postupně. Nechávají svého dospívajícího syna či svěřence pomalu ale jistě dělat vlastní rozhodnutí. Nejprve jej nechávají rozhodovat v takových maličkostech, jako například co si má na sebe zítra obléknout do školy. Postupem času mu dávají víc a více svobody, aby se ještě před dosažením dospělosti naučil rozhodovat sám za sebe. Takoví rodiče chápou, že jejich dítě se dospělým nestane ze dne na den. Dávají mu příležitost, aby dospívalo postupně.

To, jestli se objeví konflikty mezi dospívajícím a dospělými, nezáleží pouze na samotném dospívajícím, ale také na dospělých lidech v jeho okolí.

Přes určité potíže "přežije" většina dospívajících a jejich rodičů pubertu více méně bez vážného poškození. Pouze v případě, kdy konflikty mezi dospívajícími a dospělými překračují určité hranice (když dochází například k násilí, ať už ze strany dospělých vůči dospívajícímu dítěti, nebo i naopak - což se kupodivu také někdy stává), je vhodné se obrátit na profesionální pomoc, kterou poskytují poradci, zpravidla vysokoškolsky vzdělaní psychologové. Pokud někdo nechce nebo nemůže navštívit přímo poradnu, může využít alespoň služeb některé z linek důvěry.

Dospívající mohou využít např.

Linku bezpečí - tel. 116 111 (volání zadarmo)

Linku důvěry Dětského krizového centra - tel. 241 484 149

Pro dospělé existuje např. Rodičovská linka – tel. 840 111 234