Násilí ve škole

Určitá míra agresivity (to znamená útočného chování, které občas přeroste i v násilí) je vrozená každému živému tvoru, tedy i člověku. Také dospívající chlapci se vůči sobě občas chovají útočně – křičí na sebe, perou se, zápasí spolu, aby „změřili své síly“ a podobně. Přestože ve školách jsou takové projevy chování trestány, mají v životě vrstevnické skupiny určitý význam. Pomáhají totiž ve skupině vytvářet vzájemné vztahy mezi jedinci.
I dobří kamarádi se mezi sebou občas poperou nebo se pohádají, ale potom se opět usmíří a život jde dál.

Problém ovšem nastává tehdy, když se terčem takovéhoto chování stává žák, který je proti své vůli vystavován slovním či fyzickým útokům, a na němž si jeden či více spolužáků vybíjí svoji agresivitu způsobem, který dotyčnou oběť ohrožuje na zdraví a někdy i na životě. Pro takové chování se obvykle používá slovo šikana.

Obětí šikany se mnohdy stává žák, který je buď výrazně slabší než ostatní, nebo se od ostatních v něčem odlišuje. Často to bývá někdo, kdo nemá kamarády, takže se ho nikdo nechce proti agresorovi (či agresorům) zastat.

Šikana může začínat docela nenápadně. Třeba tím, že skupina agresorů  se jednomu či více spolužákům soustavně posmívá nebo dělá různé naschvály (bohužel, příležitostí k provádění naschválů je ve škole vždy víc než dost). Stává se například, že spolužáci někomu neustále berou a schovávají či přímo ničí jeho věci.

Dalším stupněm jsou slovní útoky, spojené s nadávkami a urážkami všeho druhu. Cílem takových slovních útoků je oběť co nejvíce ponížit a oslabit její sebevědomí. Žák, který se stává obětí šikany, je často oslovován nějakou posměšnou či hanlivou přezdívkou, která se mu nelíbí a kterou si nepřeje být oslovován.

Od slovních útoků je pak už jen krůček k útokům fyzickým. Jakmile agresor (či agresoři) zjistí, že mají nad obětí fyzickou převahu, začínají svoji sílu zneužívat a své oběti různými způsoby ubližují. Takové fyzické násilí už někdy připomíná spíše mučení.

Někdy je šikana tak drsná, že oběti způsobuje vážné psychické problémy a může vést až k pokusu o sebevraždu.

Jak se bránit?

Ten, kdo se chce proti šikaně bránit, by měl v první řadě vědět jednu věc. Pachatelé šikany se vždy spoléhají na to, že ten, kdo je obětí (nebo alespoň svědkem) šikany, nikomu nic nepoví a nebude tento problém řešit. V mnoha případech jim to bohužel vychází. Je zarážející, kolik lidí se dovede nečinně dívat, jak někdo někomu ubližuje. Tím důležitější však je, aby se o násilí ve třídě co nejdříve dozvěděl někdo z dospělých. Čím dříve se oběť nebo svědek šikany svěří někomu dospělému, tím lépe.

Na každé škole působí výchovný poradce a čím dál více škol má i tzv. preventistu sociálně patologických jevů, případně školního psychologa. Vždy je tedy na koho se obrátit. Pokud se pracovník školy dozví o šikaně nebo se dokonce stane jejím svědkem, je povinen situaci začít řešit, nebo šikanu alespoň oznámit vedení školy, jinak se vystavuje riziku potrestání.

Žák, který se stal obětí šikany, se mnohdy bojí, že mu nikdo neuvěří, a že nakonec bude všechno ještě horší. Výše uvedení pracovníci školy jsou však nejen povinni se každým oznámením šikany zabývat, ale také jsou speciálně vyškolení k tomu, aby dovedli případy šikany řešit, aniž by oběť vystavovali ještě většímu nebezpečí. V dnešní době již existují podrobně zpracované metodiky prevence a řešení projevů šikany. Lidé, kteří se touto problematikou zabývají, jsou profesionálové, kteří vědí, co dělají.

Řešení problémů spojené se šikanou sice není jednoduché, ale když už se na škole o šikaně ví a když už se začne řešit, je vysoká pravděpodobnost, že se nakonec oběť podaří zachránit. K tragickým koncům vedou zpravidla jen takové případy šikany, o kterých se oběti nebo svědkové báli hovořit a někomu z dospělých se svěřit.

Pokud si dítě chce o svých problémech s někým promluvit, ale přitom se bojí prozradit své jméno, může se obrátit na některou z linek bezpečí, například:

Linka bezpečí - tel. 116 111 (volání zadarmo)

Linka důvěry Dětského krizového centra - tel. 241 484 149